Maurerkogel

Pozn.: Zde je krátký úvod s vysvětlením, jak k celému výletu došlo.

Den D

5. dubna hlásili nádherné počasí a tak jsme ráno dopoledne po vydatné snídani vyrazili. Spodní část sjezdovky už odtála až příliš, takže prvních necelých 300 výškových metrů jsem musel vyšlapat s lyžema na batohu. Pak už jsme šlapali prázdnou sjezdovkou kolem vypnutých lanovek a zavřených chat – sami jsme nebyli, ale místa pro dodržení bezpečného odstupu bylo dost. Krátce po jedné jsme dorazili k Panoramarestaurantu, kde jsme si dovolili ignorovat cedule hlásající zákaz konzumace vlastního jídla, posvačili jsme a pokochali se pohledem na Maurerkogel.

Stará skialpová poučka praví, že na kopci by člověk měl být nejpozději v poledne. Po krátké poradě — Já: „Je dost hodin.“ — Zeus: „Stejně vždycky všude chodíš pozdě.“ — Já: „To je pravda a dny jsou teď dlouhé…“ — Zeus: „Moje řeč!“ — jsme se rozhodli, že na dodržování pouček je dneska až moc hezké počasí.

Filozofická vsuvka I

A taky jsem si řekl, že když odbočíme mimo sjezdovku, tak snad budeme opravdu sami. Jako mnoho jiných ajťáků a podobné havěti jsem teď zjistil, že můj oblíbený životní styl se odborně jmenuje social distancing. Je hezké zjistit, že jste se vlastně jen celý život snažili připravit na to, že jednou budete zachraňovat lidstvo. Je ale třeba otevřeně přiznat, že takový životní styl s sebou nese i určitá rizika, třeba že se vám začne zdát, že s váma váš pes mluví.

Zpátky do terénu

Takže jsem sundal pásy a místo k pár minut vzdálenému vrcholu Schmittenhöhe jsme sjeli k Pinzgauerhütte. Nebyla to nejpřímější cesta na Maurerkogel, ale říkal jsem si, že chata bude dobrý orientační bod v neznámém terénu. Cestou dolů jsme ještě potkali jednoho turistu v protisměru, zatvářil se trochu překvapeně (asi taky ajťák), ale pak už byl klid. Od Pinzgauerhütte jsme nejdříve trochu naslepo kličkovali skrz řídký les do kopce směrem k hřebenu, na kterém jsme už našli starou stopu a po ní pokračovali přes sedlo mezi oběma kopci až na Mauerkogel.

Slunce hřálo a přirodní terén dál zabrat o dost víc než ten umělý, takže na vrchol jsem dorazil řádně spocený.

Filozofická vsuvka II

Výhodou social distancingu a práce z domova je, že nikdo neřeší, jak jste při práci (ne)oblečení.

Zpátky na kopec

Výhodou toho, že jste sami na celém kopci je, že nikdo neřeší, že si sundáte tričko a povolíte zip u kalhot, tak aby se vám za dobu, co strávíte focením atd., dobře vyvětraly spoďáry… Zeusovi to taky skoro nevadilo (Šiperky taky rády, když se dodržuje bezpečný odstup).

Výhled na všechny světové strany byl fantastický a tak jsem si fotku po fotce nafotil celých 360°. Pro zajímavost jsem pak s pomocí Mapy.cz naměřil i vzdušnou vzdálenost a taky identifikoval některé pohoří a vrcholy, u kterých jsem si nebyl jistý:

• Pohled na východ: Uprostřed sjezdovkami opředená Schmittenhöhe (1965 m n. m. → 2,9 km), ze které jsme přišli. Za ní na druhé straně jezera vyčníval Hundstein (2117 m n. m. → 16 km). Vlevo trůní majestátný Hochkönig (2941 m n. m. → 29 km).
• Pohled na severovýchod: Vlevo Großer Hundstod (2593 m n. m. → 25 km), který na fotce splývá s Watzmannem (2713 m n. m. → 30 km), který „vykukuje“ přímo za ním. Uprostřed pohoří Steinermeer, vpravo opět Hochkönig.
• Pohled na sever: v první řadě travnaté kopce mezi Saalbachem a Leogangem (→7-8 km), mírně vpravo od středu je i Scharberkogel. V druhé řadě dominují Leoganger Steinberge s nejvyšším vrcholem Birnhorn (2634 m n. m. → 16 km). Výrazný masív vpravo jsou Hochkaltergebirge s nejvyšším vrcholem Hochkalter (2607 m n. m. → 29 km).
• Pohled na severozápad: zasněžený vrchol nejblíž vlevo je Langeck (2022 m n. m. → 2,2 km), dva zasněžené vrcholy za ním, na kterých jsou vidět stanice lanovek, jsou Schattberg-West (2096 m n. m. →6,8 km) a Schattberg-Ost (2018 m n. m. → 6,1 km). Na travnatých kopcích vpravo jsou dobře vidět uměle zasněžované sjezdovky v Saalbachu. Menší skalnatý masív za nimi je Spielberghorn (2044 m n. m. → 12 km), větší skalnatý masív úplně vpravo jsou Loferersteinberge (nejvyšší vrchol na fotce je Mitterhorn (2506 m n. m. → 25 km), nejvyšší vrchol pohoří (Großes Ochsenhorn) je těsně za pravým okrajem fotky…
• Pohled na západ: sousední vrcholy pohoří Pinzgauer Grassberge, do kterého patří i Maurerkogel a Schmittenhöhe. V popředí je Oberer Gernkogel (2175 m n. m. → 2,1 km), hřeben vedoucí od něj vlevo jej spojuje s Niederer Gernkogel (2153 m n. m. → 2,5 km), mezi nimi pak vykukuje vrchol Zirnkogel (2215 m n. m. →3,4 km). Vpravo pak jsou opět vidět východní i západní vrcholy Schattbergu.
• Pohled na jihozápad: Vysoké Taury (část) se spoustou třítisícovek – výrazný bílý obr uprostřed je Großvenediger (3657 m n. m. → 36 km).
• Pohled na jih: ostrý vrchol uprostřed je Kitzsteinhorn (3203 m n. m. → 16 km). Nejvyšší vrchol tmavého hřebínku na levo od něj je samotný Grossglockner (3798 m n. m. → 28 km). V levé části jsou moje oblíbené (čti: vylezl jsem na ně) třitisícovky Großes Wiesbachhorn (3564 m n. m. → 20 km) a Hoher Tenn (3368 m → 17 km). Tmavý hrot uprostřed pravé poloviny je Granatspitze (3086 m n. m. → 24 km), širší vrchol na pravo od něj pak Stubacher Sonnblick (3088 m n. m. → 24 km).
• Pohled na jihovýchod: Městečko v údolí je Kaprun (786 m n. m. → 7,9 km). Majestátná bílá hora na pravo nad ním, z velké části zahalená do vlastního stínu, je Imbachhorn (2470 m n. m. → 12 km). Úplně vpravo pak jsou opět vidět třitisícovky Hoher Tenn a Großes Wiesbachhorn. Od Imbachhornu vlevo je v úplně v zadní řadě vidět pásmo třitísicovek, kterým dominuje Hocharn (3254 m n. m. → 34 km). Dále vlevo od něj o řadu blíž k divákovi je Schwarzkopf (2765 m n. m. → 22 km) a pak opět v zadní řadě Ritterkopf (3006 m n. m. → 32 km). Výrazný vrchol zpoloviny zahalený do stínu je Edlenkopf (2923 m n. m. → 28 km). Dále vlevo v popředí jsou vidět různé dvoutísicovky mj. Kreuzköpfl (2094 m n. m. → 18 km) a Stolzkopf (2138 m n. m. → 16 km) a největším „úlovkem“ celé mojí série fotek je asi (kousek vpravo od skvrny na objektivu) obrovský vrchol Ankogel (3252 m n. m. → 52 km).

Přes kopec domů

Pro Zeuse je skialpování hodně náročný sport, protože musí šlapat po svých nahoru i dolů, takže využil volný čas, kdy jsem fotil výhledy a dal si šlofíka na sněhu. Jakmile jsem zavelel k odjezdu/odchodu, tak byl opět na nohou a v rovných úsecích hřebene mně i předbíhal. Sjeli jsme opět zpátky k Pinzgauerhütte a pak se vrátili k sjezdovkám, kde nás čekal poslední výstup dne. Pohled na Zell am See z terasy na Schmittenhöhe mám nafocený už nesčetněkrát, ale ten nikdy prostě neomrzí. Stejně tak pohled směrem na jih, kde jen málokdy je tak dobře vidět i skoro 30 kilometrů vzdálený Grossglockner. Sjížděli jsme z vrcholu toho dne velmi pravděpodobně jako poslední, takže sjezdovku jsme měli jen pro sebe. I pohled na Šmitku ve světle zapadajícího slunce.

Slíbil jsi nám rekord?!

Skoro jsem zapomněl: dali jsme za ten den celkem 1780 výškových metrů (tj. metrů vyšlapaných nahoru — pro ty, co počítají výškové metry lajdácky). To je na skialpech moje nové denní maximum 🙂